Co je separační úzkost a jak ji překonat?

Loučení s dětmi připomínající spíše slzavé údolí je v raném dětském věku poměrně běžné. Jsou děti, které však po zavření dveří okamžitě na rodiče i přes pláč zapomenou a hned se pustí do hry s opatrovníkem. Ale co ty děti, které kromě pláče prožívají i úzkost z odloučení a jsou rozrušené, když se je rodiče pokoušejí nechat s někým jiným? Tehdy už mluvíme o separační úzkosti.

Separační úzkost není vůbec nový jev, ačkoli mnozí rodiče z tohoto termínu mohou mít právě takový pocit. Je zcela normální součástí dětského vývoje, ale může být znepokojující. Nejdůležitější je pochopit, čím si vaše dítě prochází a pokusit se řešit tuto situaci již v zárodcích, aby nepřerostla ve vážnější problém.

Co je separační úzkost?

Miminka se obecně velmi dobře přizpůsobují jiným pečovatelům a jsou to zejména rodiče, kteří pociťují z odloučení úzkost jako první. Jsou-li naplněny všechny potřeby dětí, drobečci do 6 měsíců prožívají odloučení od rodičů bez větších problémů. Mezi čtvrtým až sedmým měsícem po narození se u dětí vyvíjí pocit „tzv. stálosti objektu.

Uvědomují si, že věci a lidé existují, i když jsou mimo jejich dohled. Miminka zjišťují, že když nevidí mámu, tátu či sourozence, neznamená to, že odešli. Ovšem stále nerozumí tomu, jak funguje čas a nevědí, že maminka se za chvíli vrátí. Děti v tomto věku nedokážou pochopit, že rodič odešel do vedlejší místnosti nebo jen za roh a brzy bude zpátky. Už tak krátká nepřítomnost může v miminku vyvolat úzkost a spustí pláč, který se utiší jen tehdy, až bude maminka opět nadohled.

Nezávislejší jsou děti ve věku 8 měsíců až jednoho roku, ale zároveň mohou být v tomto období i nejistější, pokud jde o odloučení od rodiče. Právě v tomto věku se nejčastěji u dětí rozvíjí separační úzkost, která se projevuje viditelným rozrušením při odchodu rodiče. Děti reagují intenzivním pláčem, výrazně ignorují přítomnost ostatních a mají tendenci přilepit se na rodiče.

První projevy separační úzkosti se mohou objevit později, kolem 18. měsíce až 2 a půl roku, některé děti tento stav nezažijí nikdy. Většinou se separační úzkost projeví po výraznější stresové události, jako je první den v jeslích, příchod nového sourozence, stěhování se do nového bytu/domu nebo napětí v domácnosti.

Zdroj foto: Freepik

Trvání je různé

Trvání separační úzkosti nelze přesně vymezit a závisí na několika faktorech, zejména na povaze a temperamentu dítěte a reakci rodičů. V krajních případech může trvat od raného dětství až po první ročníky základní školy. V takovém případě již může být separační úzkost příznakem hlubší úzkostné poruchy, kterou je třeba konzultovat s dětským psychologem. Separační úzkost, která přetrvává v raném školním období může ovlivňovat běžné aktivity dítěte a objeví-li se z ničeho nic u starších dětí, může být důsledkem šikany nebo zneužívání.

Separační úzkost se liší od běžných pocitů, které děti zažívají v momentech, kdy nechtějí, aby rodiče odešli. Takové běžné pocity lze obvykle překonat rozptýlením dítěte a jinými podněty, které si získají pozornost dětí. Pozor je však třeba dávat na vaše vlastní reakce, které děti velmi rychle odpozorují a mohou je začít zneužívat. Pokud se v důsledku pláče dítěte rozhodnete zůstat doma, a to opakovaně, dítě začne používat tuto taktiku, aby se vyhnulo odloučení.

Nápor na emoce dětí i rodičů

Separační úzkost dává zabrat nejen dětem, ale také rodičům, kteří mohou prožívat různé emoce. Na jedné straně se může objevit příjemný pocit z toho, že vaše dítě je k vám konečně připoutáno stejně jako vy k němu. Mnohem pravděpodobnější reakcí je však pocit viny za to, že toužíte po čase pro sebe nebo dáváte přednost práci před péčí o dítě. Často se u rodičů objevuje i pocit ohromení z toho, jak moc vás potomek potřebuje a jakou dávku pozornosti vyžaduje.

Čas odloučení je pro rodiče velmi náročný, protože dosud bylo jejich dítě plně závislé na jejich přítomnosti a péči. Když se už jednou rozhodnete odejít na pár hodin z domova (ať už kvůli práci nebo relaxaci), neměňte své rozhodnutí, pokud to není opravdu nutné. Snažte se také každou chvíli nekontaktovat prarodiče, chůvu, popřípadě vychovatelky v jeslích.

Tak jako děťátko, i vy si musíte zvyknout na nepřítomnost vašeho potomka. Je velmi lákavé vzít do ruky telefon a zavolat člověku, kterého jste pověřili péčí o dítě, ale raději to nedělejte. Děti si zvyknou, že vás mohou kdykoli kontaktovat a v budoucnu se vám to může vymstít.

Neochota dítěte opustit rodiče je však dobrým znamením toho, že mezi rodičem a dítětem vzniká zdravé pouto. Je velmi důležité, aby děti pochopily, že i když odejdete, vždy se nakonec vrátíte. Dítě bude v dostatečné pohodě, i když budete pryč a dostanou také šanci rozvíjet své schopnosti zvládání odloučení a popracují také na své nezávislosti.

Usnadněte odloučení sobě i dětem

Rozloučit se na několik hodin s děťátkem není jednoduché ani poprvé, ale ani potřetí. Tyto tipy mohou pomoci překonat toto těžké období jak dětem, tak rodičům:

• Načasujte to. Plánování odchodu od dítěte je mimořádně důležité. Nenechávejte dítě v jeslích nebo s chůvou v kritickém věku 8. až 12. měsíců. Pokud máte možnost, raději poproste o hlídání blízké příbuzné nebo nejlepší kamarádku. Neodcházejte od děťátka ani tehdy, když je hladové, unavené nebo neklidné. Pokud je to možné, odchod z domova si naplánujte po spánku a jídle. Nepokoušejte se odejít v tajnosti a nepozorovaně, toto může separační úzkost jen zhoršit. Dítě se po takovém „vykradení“ může cítit podvedeně, zmateně a rozrušeně a může to velmi vážně pošramotit pouto mezi vámi.
• Procvičujte si odloučení. Začněte již předem připravovat dítě na odloučení, a to představováním nových lidí a poznáváním nových míst. Plánujete nechat miminko s příbuzným nebo chůvou? Navštivte je nebo je pozvěte k sobě domů, aby s nimi mohlo děťátko už dříve strávit nějaký čas. Pokud jste dítě zapsali do jeslí nebo školky, naplánujte si v tomto zařízení pár společných návštěv. Jednoduše nacvičujte odloučení a dělejte vše pro to, aby si děťátko postupně zvykalo na čas strávený bez vás. Dovolte mu vzít si z domova oblíbenou hračku, polštářek či deku. Tyto předměty dětem poskytnou útěchu a budou se díky nim cítit bezpečně i na nepoznaném místě.
• Buďte klidní a důslední. Vytvořte si s dětmi rituál, během kterého se příjemně a láskyplně rozloučíte. Zůstaňte klidní a projevte svému děťátku lásku a důvěru. Ujistěte se, že se vrátíte a kdy se vrátíte, a to prostřednictvím pomůcek, kterým bude dítě rozumět (například po obědě, po večerníčku a podobně). Dodržte svůj slib a opravdu se vraťte ve stanovený čas. Díky tomu si u dětí vybudujete důvěru.

Je to jen dočasné

Separační úzkost dětí je spouštěčem negativních emocí a pocitů rodičů. Pamatujte na to, že tato fáze přejde. Je přirozené, že dítě prožívá při rozloučení s rodičem stres, a to hlavně v případě, že dosud veškerý čas strávilo právě s rodiči. Věřte svým instinktům a řiďte se tím, co cítíte. Máte pocit, že teď je ten správný čas nechat děťátko na chvíli s někým jiným, přestože ono vykazuje znaky separační úzkosti? Nepoddejte se, vysvětlete děťátku, že se vrátíte, kdy se vrátíte a v klidu odejděte.

Všímejte si však i příznaků, které by nasvědčovaly tomu, že dítě i přes vaši maximální snahu neprožívá odloučení podle očekávání. Mohou se objevit problémy se spánkem, napětí, ztráta chuti k jídlu, pomočování nebo návaly vzteku. Separační úzkost prožívají hůře děti, které jsou plaché, tiché, méně společenské nebo vyrůstají ve stresujícím prostředí.

Separační úzkost může přerůst až do separační úzkostné poruchy, a to zejména tehdy, když i v předškolním a mladším školním věku přetrvává intenzivní úzkost z odloučení. Tato porucha postihuje přibližně 4 % dětí předškolního a mladšího školního věku. Děti trpící touto poruchou se obávají toho, že se ztratí rodičům nebo pečovatelům a jsou přesvědčeny, že po odloučení se stane něco špatného.

Se separační úzkostní poruchou jsou spojeny záchvaty paniky, nevolnost, zvracení, dušnost, noční můry, strach ze spánku v samostatném pokoji, a dokonce nadměrné obavy z únosu. Máte-li podezření, že příznaky separační úzkosti vašeho děťátka se vymykají normě, neváhejte a navštivte lékaře.